Od 12. 6. do 8. 9. 2024, sály hospodářských budov
Obrazovou výstavou Náhradní tvář se Petr Nikl po několika rocích projektů zaměřených na experimentální postupy opět koncentruje na klasickou štětcovou malbu. Jde o autorský název jedné z jeho nejpůsobivějších malířských sérií posledních let, jejímž motivem jsou žebráci se psy, které vídal během covidové pandemie na pražském Karlově mostě. Zatímco oni sami mají v klečebné póze obličej přivrácený k zemi, nebo odstíněný kapucou, takže jejich identita zůstává skrytá, jejich zvířecí doprovod si nejen zachovává chybějící energii, ale někdy zároveň přidává také efekt „psích očí“, který spolehlivě vzbuzuje emoce a s tím i soucit. Jedna tvář tak sebe sama v rámci manipulativní psychologické hry s kolemjdoucími pragmaticky zaměňuje za druhou. Nicméně i při vědomí této vypočítavé „přetvářky“ nechybí obrazům zbaveným prostorového kontextu něco absolutního, co vnáší do každodennosti zvláštní záblesk sakrality.
Také další dva cykly, jež jsou ve společném prostoru výběrově zastoupeny pojmenování výstavy do jisté míry charakterizuje a rozkrývá. Portrétní řada Pernštejnů, která projekt logicky ukotvuje v realitě pardubického zámku, a navíc jako výzva stojí za Niklovým návratem k olejomalbě, totiž obsahuje nejen vizuální rekonstrukce vzniklé na základě dostupných pramenů, ale v některých případech, kdy se žádná podobizna nezachovala, jsou portréty zcela vyfabulované. Jinými slovy skutečné historické osobnosti dostaly prostřednictvím umělecké představivosti náhradní tvář. S ohledem na tradiční šlechtické galerie předků je i v tomto případě trochu svéhlavě použitý atypický „televizní“ formát pláten, na nichž je sice tentokrát obličej jasně patrný, ale buď neodpovídá skutečnosti, nebo jeho formální ráz zdůrazňující výjimečný a samozřejmě také nadřazený status zobrazované osoby stírá přirozenou uvolněnost, bezprostřednost a sociální kontaktnost.
Poslední série je pro Petra Nikla osobní. Jedná se především o obrazy jeho dětí, přátel a jinak blízkých lidí, takže i když by se snad při jejich zachycování snažil o objektivní pohled, je jasné, že i podvědomě k nim má emotivní vztah, což se nutně musí propsat do výsledku jeho práce. V tomto případě jde především o samotný fakt, že jsou motivy velice intimní, zachycující portrétované v nestřežených chvílích, většinou plně ponořené do sebe sama anebo dokonce spící. Všichni jsou nějakým způsobem duchem nepřítomní, trochu ztracení v prostoru a čase. Jejich tváře jsou většinou v uvolněném, neutrálním stavu, jakémsi bodu nula, kdy člověk neovládá mimiku a na okamžik vypadně ze své životní role. Tehdy jeho tvář zůstavá v pravém slova smylu obnažená. Teprve, když se k sobě vrátí, může si nasadit jakoukoli společenskou masku.
Výstava Náhradní tvář je výjimečná. Už proto, že i když se v obecném kontextu de facto týká portrétu, ve všech případech jde o tváře, které se netváří. O to víc dalších otázek otevírají.