Pravá pardubická FRANCKOVKA

Na zdraví vám všem, kteří třeba otevíráte tuto výstavu s šálkem kávy v ruce. Pravděpodobně však málokdo z vás právě popíjí kávovou náhražku. Oproti dnešku nebyla dříve pravá zrnková káva natolik cenově dostupná, aby si ji mohl dovolit každý. To byl jeden z důvodů, proč se zhruba v období od počátku 19. století do poloviny 20. století ve velké míře vyráběly kávové náhražky, kávoviny. Cílem bylo napodobit skutečnou kávu co do chuti, aromatu, barvy, a to vše za využití méně exkluzivních plodin.

Kávoviny se vyrábějí pražením. V praxi se používal hlavně kořen z čekanky (z jejího latinského pojmenování „Cichorium“ je odvozeno slovo „cikorka“) a obiloviny, zejména žito a ječmen.

Heinrich Franck Söhne

Vliv na rozšíření kávovin měla i Napoleonem vyhlášená kontinentální blokáda na počátku 19. století. Kvůli omezení dovozu zrnkové kávy ze zámoří se hledaly způsoby, jak si podobný nápoj opatřit z domácích zdrojů. V tomto odvětví prokázal své schopnosti i podnikatel německého původu Johann Heinrich Franck (1792–1867). Je to právě jméno zakladatele, které se otisklo do pojmenování celé společnosti (Heinrich Franck Söhne, Jindřicha Francka synové) a je základem i pro český název produktů pardubické továrny či pro továrnu samotnou: Franckovka.

O firmu se později starali Franckovi potomci, podnik se z Německa rozšířil do dalších zemí.

Pardubická Franckovka

Dceřiný závod v Pardubicích byl založen roku 1896. I tato firma se řadí mezi ty, které do Pardubic přivedla výhoda vlakového spojení. Navíc se město nacházelo v Polabí, lokalitě vhodné pro pěstování čekanky. Továrna stála na stejném místě, kde se dnes nachází firma Kávoviny (ulice J. Palacha).

Pardubická pobočka však byla vybudována v době silného česko-německého soupeření. A tak byla při svém vzniku vnímána v očích některých Čechů negativně, jako německý podnik. Například místní satirický časopis Pardubický perník (příloha Neodvislých listů) zařadil v roce 1898 do svého „Slovníčku pro pardubické dětičky“ i toto heslo: „Frankovka. Fabrika na ubíjení výborné české kolínské kávy; jen že jí to bude málo platno, když jen naší obchodníci ‚od fochu' budou více vlastenečtější.“ Firma na vyslovená nařčení samozřejmě reagovala, a to rovněž skrze tisk: „[…] ‚FRANCKOVKA' jest tovar český […]“ (zde Národní listy, 27. 3. 1898). Je pravdou, že továrna byla součástí mezinárodní firmy řízené německou rodinou Francků. Není ale bez zajímavosti zmínit, že ve vedení továrny na přelomu 19. a 20. století působil ředitel českého původu František Rieger (mimochodem vzdálený příbuzný politika Františka Ladislava Riegera).

Se vznikem Československa, a tím i nových hranic, musela mezinárodní společnost projít restrukturalizací. Pardubická továrna nyní spadala pod nově založené ústředí v Praze spravující závody na území Československa.

Dnes už zažité pojmenování „Franckovka“ se do názvu podniku dostalo oficiálně v roce 1941: Akciová společnost Franckovka. V roce 1946 byla v továrně zavedena národní správa. V poválečném období také nakonec mizí Franckovo jméno z názvu – roku 1948 byla firma začleněna do národního podniku Kávoviny. Za „nástupnickou“ firmu navazující na tradici Franckovky se dá považovat akciová společnost Kávoviny založená roku 1991.

Produkty

Franckovka vyprodukovala velké množství výrobků pod různými názvy, sortiment se v průběhu let vyvíjel. V továrně se vyráběla jak náhražka z čekanky (např. „Pravá Franckova přísada ku kávě“), tak náhražka z obilovin (např. žitná káva „Perola“). Kávovina z kořene čekanky se pak balila ve formě moučky, nebo se tato moučka lisovala a prodávala v kostkách nebo kotoučích (např. „Doska“). Označení čekankového zboží jako „přísada ku kávě“ znamenalo, že produkt byl zamýšlen jako doplněk při vaření kávy žitné nebo skutečné kávy zrnkové. K luxusnějšímu zboží patřila kávovina z dovážených fíků („Rosilka“). Dodnes se prodává náhražka „Karo“ a její název je odvozen od výrobku „Karo-Franckovka“ (respektive „Karo-Franck“). Pravděpodobně nejvíce je v myslích lidí zafixovaná „Melta“, která vznikla za 2. světové války jako nouzový produkt. Jednalo se o směs obilných a čekankových surovin.

Reklama

Firma investovala do rozsáhlé reklamy. Cílovou skupinou byly především ženy v domácnosti a děti. Předměty dochované ve sbírce pardubického muzea představují různorodou směs reklamního materiálu: vývěsní cedule, drobné tisky s pohádkou, pověstí nebo obrázky zvířat, letáčky, cílené dopisy, kalendáře, sběratelské kartičky, dokonce i vystřihovací vánoční betlém, ve kterém mudrci přinášejí narozenému Ježíši samozřejmě výrobky značky Franck. Série drobných tisků pro děti (pohádky, pověsti aj.) mohly vyvolávat i sběratelské nadšení, v principu zde tedy není velkého rozdílu v porovnání se současnými strategiemi supermarketů, které jako odměnu za nákup nabízejí různé sběratelské předměty pro děti, např. kartičky s fotbalisty, s filmovými hrdiny apod.

Dodejme, že firma Jindřicha Francka synové usilovala o jasnou rozpoznatelnost svých výrobků, a to zejména skrze své ochranné známky.
Nejznámějším symbolem firmy byl kávový mlýnek.

Výstavu zakončujeme fotografiemi dodnes možná nejslavnějších výrobků firmy J. Francka synové – Melta a Karo, zde již ve variantě po znárodnění pardubické továrny a změně názvu na Kávoviny.

Autor výstavy: Mgr. Michal Hambálek
Autor fotografií: Luděk Vojtěchovský
Technické řešení: Marie Kantová
Předměty a fotografie pocházejí ze sbírek Východočeského muzea v Pardubicích, děkujeme také Státnímu archivu v Zámrsku za poskytnutí dvou historických fotografií továrny a Zemskému archivu v Opavě za zaslání fotografií reklamního vozu.