Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek čp. 2, 530 02 Pardubice vcm@vcm.cz
+420 466 799 240

1975–1992 / 86, 90, 92, 94, 99

Úvod Muzeum Archiv výstav a expozic Archiv výstav a expozic 2021 Věci vyprávějí 1975–1992 / 86, 90, 92, 94, 99

86 / Domeček pro panenky

Zakoupeno od Marie Vítové z Prahy, 1977
Inv. č. Hr 205

Obliba domečků pro panenky má u nás kořeny v 19. století, kdy sem pronikala inspirace ze zahraničí, především z Velké Británie. Vyšší sociální vrstvy pak tyto předlohy také ve skutečnosti napodobovaly. V lidovém prostředí děti obecně neměly velké množství hraček, setkáváme se zde hlavně s podomácku vyráběnými hračkami, tedy včetně těch, které napodobovaly dobové bydlení. Už v 19. století se však hračky staly předmětem průmyslové výroby, větší rozmach jejich tovární produkce ovšem nastal až ve století následujícím.
Tento domeček pro panenky byl zhotoven z tapetované překližky. Jeho půdorys je kruhový, stěny dělí prostor na pět místností – tři pokoje, kuchyň a koupelnu. Domeček byl vyroben kolem roku 1920, pardubické muzeum ho zakoupilo v roce 1977 od Marie Vítové z Prahy.

90 / Česká vesnička – dřevěná hračka

Zakoupeno od Víta Gruse, pardubického výtvarníka, 1980
Inv. č. Hr 417 až 429

Vít Grus (1896–1981) byl významný český výtvarník a pardubický rodák. Věnoval se především navrhování dřevěných hraček pro děti. Tvořil už od 20. let 20. století, největšího věhlasu však dosáhl v 50. letech, kdy obdržel na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu ocenění Grand prix. Také v následujících desetiletích měl možnost vystavovat po světě (Montreal, Gent ad.). Ani doma nebyla jeho práce přehlížena, Grusovy návrhy převzaly i některé podniky (JAS Stráž nad Nežárkou, Lipta Liptál, Tofa Semily, Baumruk). Grus vytvářel hračky především s ohledem na jejich didaktickou funkci. Byl propagátorem tzv. kolektivních hraček, které našly uplatnění v zařízeních pro předškolní děti.
Řada Grusových hraček je uložena ve sbírkách pardubického muzea, kam byly získány na počátku 80. let 20. století. Část jich byla zakoupena přímo od autora, po jeho smrti byla sbírka doplněna nákupem od rodiny.

92 / Rytá skleněná váza „Genius“ od prof. Josefa Drahoňovského, 1934

Zakoupeno od J. Drahoňovské, 1978
Inv. č. UPS 3128

Josef Drahoňovský (1877–1938) byl český sochař a glyptik. Jeho talent formovala Státní odborná škola pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově. Od roku 1896 získal stipendium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po absolutoriu si zařídil vlastní sochařskou dílnu. V roce 1908 se stal na této škole profesorem, od roku 1916 byl vedoucím sochařské speciálky. Zavedl zde výuku kamenorytectví a sklářství. Od roku 1918 se intenzivně věnoval řezání skla a drahokamů. Vytvářel v tomto oboru díla, jejichž věhlas brzy překročil hranice a Drahoňovský se stal uznávaným evropským umělcem.
Jeho práce, rytiny do kamene i do skla, se dostávaly do veřejných sbírek a galerií a bývaly i předmětem vyznamenání a státních darů. Rytá skla tohoto autora patří k pokladům pardubické muzejní sbírky.

94 / Porcelánová panenka – hlavohruď

Zakoupeno ve Starožitnostech Hradec Králové, 1982
Inv. č. Hr 652

Porcelánová panenka sestává pouze z hlavy a části hrudníku, pro tento typ se tak vžilo označení hlavohruď. Na ni se připevňovalo tělo, které mohlo být kožené, případně textilní. Panenka má malovaný obličej a černé vylisované vlasy. Byla zakoupena ve Starožitnostech Hradec Králové v roce 1982. Jedná se patrně o nejstarší předmět ve sbírce hraček pardubického muzea, protože je datována do 80. let 19. století.
Sbírka hraček vznikla až v polovině 70. let 20. století, jde tedy o jednu z mladších, avšak progresivních kolekcí Východočeského muzea. Panenky ve sbírce tvoří jednu z nejrozsáhlejších částí. Vedle porcelánových je zde i řada celuloidových panenek různých velikostí a značek. Jejich výrobu pak především od 60. let ovlivnil rozmach plastických hmot. Vývojová řada panenek ve sbírce hraček se uzavírá právě těmi plastovými.

99 / Skleněná váza „Libuše a svatý Václav“, 1947

Zakoupeno od autora Stanislava Libenského, 1988
Inv. č. UPS 3783

Stanislav Libenský (1921–2002), sklářský výtvarník a pedagog, se už za svého života stal legendou. Své výtvarné nadání rozvíjel ve sklářských školách v Novém Boru, v Železném Brodě a od roku 1939 v ateliéru užité malby na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Po roce 1945 se na tyto školy postupně vrátil jako pedagog. V letech 1963–87 vedl na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ateliér skla. Od roku 1954 se ve spolupráci se svou partnerkou, Jaroslavou Brychtovou, věnoval možnostem uměleckého zhodnocení převratné technologie taveného skla. Ta zásadně přispěla k formování moderní umělecké tvorby ze skla u nás i ve světě. Leptaná a lazurně malovaná váza „Libuše a svatý Václav“ patří k Libenského raným pracím. Ve sbírce Východočeského muzea podává v kontextu s pozdějšími monumentálními díly z taveného skla skvělý příklad autorského vývoje nejvýznamnější osobnosti moderního českého sklářského umění.