Vybraný návrh pražského architekta Jindřicha Fialky sice spolek schválil, ale ze stavby pro nedostatek peněz sešlo. Navíc sílila kritika zvolené koncepce divadelní budovy jako multifunkčního objektu. Z vleklých sporů vzešlo stanovisko vybudovat výhradně divadelní budovu. Změna zadání přinesla novou soutěž, z níž v červnu 1893 vítězně vzešel další Fialkův projekt, ani ten však pro pokračující nedostatek peněz nevznikl.
Novou hybnost do stavby pardubického divadla vneslo až jmenování nadšeného divadelníka Antonína Formánka starostou města (1903). Pod jeho vedením se obec zavázala převzít jmění Spolku pro zřízení divadelního domu pod podmínkou následné stavby. Projektem byl pověřen Antonín Balšánek. Nově měl navrhnout stavbu severně od původního staveniště, které před několika lety divadelní spolek prodal.
V květnu 1906 městské zastupitelstvo schválilo Balšánkův projekt, rozpočtený na 309 800 K, podle nějž stavbu do roku 1909 postavil stavitel Josef Döller z nedaleké Chrasti.
Již během stavby veřejnost diskutovala o podobě budovy. Všeobecně přijímané je její umné zasazení do rámce okolí. Naopak hmotová skladba a povrchní dekorativismus ve formách doznívající secese kritiky nepřesvědčily o svých kvalitách. Přesto divadlo jako „nové umělecké středisko východních Čech“ sloužilo svému účelu. Potýkalo se s nedostatečnou kapacitou, kvůli níž město v roce 1925 oslovilo s žádostí o zvětšení hlediště vídeňského specialistu na divadelní budovy Hermanna Helmera. O šest let později byla budova silně poškozena požárem, jenž mimo jiné zničil původní oponu od Františka Urbana.
