Od 12. 6. do 8. 9. 2024, sály hospodářských budov
Obrazovou výstavou Náhradní tvář se Petr Nikl po několika rocích projektů zaměřených na experimentální postupy opět koncentruje na klasickou štětcovou malbu. Jde o autorský název jedné z jeho nejpůsobivějších malířských sérií posledních let, jejímž motivem jsou žebráci se psy, které vídal během covidové pandemie na pražském Karlově mostě. Zatímco oni sami mají v klečebné póze obličej přivrácený k zemi, nebo odstíněný kapucou, takže jejich identita zůstává skrytá, jejich zvířecí doprovod si nejen zachovává chybějící energii, ale někdy zároveň přidává také efekt „psích očí“, který spolehlivě vzbuzuje emoce a s tím i soucit. Jedna tvář tak sebe sama v rámci manipulativní psychologické hry s kolemjdoucími pragmaticky zaměňuje za druhou. Nicméně i při vědomí této vypočítavé „přetvářky“ nechybí obrazům zbaveným prostorového kontextu něco absolutního, co vnáší do každodennosti zvláštní záblesk sakrality.
![Petr Nikl: Spící](/media/images/Nikl_web.original.jpg)
Také další dva cykly, jež jsou ve společném prostoru výběrově zastoupeny pojmenování výstavy do jisté míry charakterizuje a rozkrývá. Portrétní řada Pernštejnů, která projekt logicky ukotvuje v realitě pardubického zámku, a navíc jako výzva stojí za Niklovým návratem k olejomalbě, totiž obsahuje nejen vizuální rekonstrukce vzniklé na základě dostupných pramenů, ale v některých případech, kdy se žádná podobizna nezachovala, jsou portréty zcela vyfabulované. Jinými slovy skutečné historické osobnosti dostaly prostřednictvím umělecké představivosti náhradní tvář. S ohledem na tradiční šlechtické galerie předků je i v tomto případě trochu svéhlavě použitý atypický „televizní“ formát pláten, na nichž je sice tentokrát obličej jasně patrný, ale buď neodpovídá skutečnosti, nebo jeho formální ráz zdůrazňující výjimečný a samozřejmě také nadřazený status zobrazované osoby stírá přirozenou uvolněnost, bezprostřednost a sociální kontaktnost.
Poslední série je pro Petra Nikla osobní. Jedná se především o obrazy jeho dětí, přátel a jinak blízkých lidí, takže i když by se snad při jejich zachycování snažil o objektivní pohled, je jasné, že i podvědomě k nim má emotivní vztah, což se nutně musí propsat do výsledku jeho práce. V tomto případě jde především o samotný fakt, že jsou motivy velice intimní, zachycující portrétované v nestřežených chvílích, většinou plně ponořené do sebe sama anebo dokonce spící. Všichni jsou nějakým způsobem duchem nepřítomní, trochu ztracení v prostoru a čase. Jejich tváře jsou většinou v uvolněném, neutrálním stavu, jakémsi bodu nula, kdy člověk neovládá mimiku a na okamžik vypadně ze své životní role. Tehdy jeho tvář zůstavá v pravém slova smylu obnažená. Teprve, když se k sobě vrátí, může si nasadit jakoukoli společenskou masku.
Výstava Náhradní tvář je výjimečná. Už proto, že i když se v obecném kontextu de facto týká portrétu, ve všech případech jde o tváře, které se netváří. O to víc dalších otázek otevírají.
![Petr Nikl: Náhradní tvář](/media/images/DSC_8982.original.jpg)
![](/media/images/DSC_8975.original.jpg)