Východočeské muzeum v Pardubicích, Zámek čp. 2, 530 02 Pardubice vcm@vcm.cz
+420 466 799 240

Pernštejnská děla na valech

V srpnu 2017 byly na valech pardubického zámku slavnostně odhaleny repliky děl, která zde stála v době Pernštejnů.
Makety varhanových děl vyrobil ve firmě Upanema, s.r.o., puškař Miloš Skrbek z Vysoké nad Labem v roce 2017. Podoba byla převzata z dobových vyobrazení, počet hlavní a jejich ráže odpovídají popisům dvou zbraní z inventářů pernštejnské zbrojnice z roku 1560.

Pernštejnové na Pardubicích disponovali výzbrojí pro víc než tisíc mužů. Součástí jejich ohromné zbrojnice bylo také impozantní dělostřelectvo. Na zámku bylo v roce 1560 celkem 83 dělových hlavní, které byly namontovány na 39 lafetách. Osm děl stálo trvale přímo na valech směrem k městu, odkud mířila na jedinou přístupovou cestu k zámku, vedoucí od Příhrádku. Vidíte ji vlevo před sebou, ale místo sypaného náspu a kamenného mostu tam byl most dřevěný, aby se dal snadno a rychle rozebrat nebo dokonce zničit. A ty krásné stromy, které nám brání ve výhledu, tam samozřejmě také nebyly, aby bylo dobře vidět každého, kdo po mostě přichází. Prostor kolem zámku (dnešní park a tenisové kurty) bylo možné zatopit vodou.

Oněch osm děl na valech mělo celkem 50 hlavní. Byla to takzvaná varhanová děla. Kanony mohly relativně rychle zahájit účinnou palbu na přístupovou cestu, ale zřejmě měly především funkci odstrašující a reprezentativní ve smyslu „my na to máme“ nebo „jsme bohatí a umíme se bránit“. Impozantní artilerie na valech měla zřejmě především ukázat moc pánů z Pernštejna a jejich připravenost hájit svůj ohromný majetek.

Vzhledem k tomu, že jediná cesta k zámku vedla přes město, případní útočníci by museli nejprve dobýt tento opevněný celek a ovládnout mimo jiné tři brány. Posádka zámku by tak měla k dispozici dost času k nabití kanonů a na jejich přípravu k palbě. Nevíme jistě, zda na zámeckých valech byla také pohotovostní zásoba střel, doutnáků, vytěráků, nabijáků, luntových kopí a především střelného prachu, ale v nejistých dobách tomu tak mohlo být, protože bez tohoto materiálu byla děla nepoužitelná.

Varhany na lidi

Nabíjení palných zbraní byla až do vynálezu zadovek zdlouhavá záležitost. Prodleva mezi výstřely byla díky němu relativně dlouhá. Například u zepředu nabíjených děl bylo nutno nejprve vytřít hlaveň od produktů předchozích výstřelů, vložit do hlavně střelný prach, vložit a utěsnit střelu, nasypat prach na pánvičku a teprve pak střílet.

Jednou z možností, jak mít k dispozici víc výstřelů z kanonu najednou a střílet tak v krátkých intervalech nebo dokonce takřka salvou, bylo pořídit si zbraň s více hlavněmi. Zatímco u ručních palných zbraní byl počet takových hlavní omezen fyzickými možnostmi člověka, jenž ji obsluhoval, u děl bylo možno kombinovat větší množství hlavní díky lafetě s koly, jež zajišťovala pohyblivost takového celku. Hlavně takových zbraní ležely vedle sebe a někdy ještě v několika vrstvách nad sebou.

Protože toto uspořádání hlavní děl připomínalo píšťaly kostelních varhan, začalo se jim říkat varhany nebo varhanová děla. Do varhan se montovaly jak puškové hlavně, tak hlavně tuplháků a lehkých děl. U menších ráží dosahoval počet hlavní až několika desítek. Uspořádání hlavní varhanových děl umožňovalo poslat daným směrem rychle za sebou velké množství střel nebo naopak postupně odpalovat jednu hlaveň za druhou a tím protivníka brzdit. Nabíjení bylo samozřejmě zdlouhavé, ale účinek těchto zbraní byl proti mase útočníků impozantní. Varhanové zbraně zmizely ze scény s nástupem zezadu nabíjených zbraní v průběhu 19.století.